Svět s pravidly - Třetí kapitola

12. října 2012 v 21:19 | Gura-chan
Rozhodla jsem se, že celý název povídky bude Svět s pravidly aneb O Měsíčním kocourovi :)
jeho kresbu, kterou jsem včera dosmolila si můžete prohlédnout na konci kapitolky..
Také chci oznámit, že povídka je hotová, stačí ji sem šoupnout :)

Gura-chan


Kapitola třetí
Pečené brambory

Když ho Světluška dohnala, viktoriánský dům už dočista zmizel z obzoru. Všude jen tráva a znovu tráva. Cesta nikde.
"Ty to tu znáš, ne? Musím se dostat na tu cestu, ale tentokrát půjdu doleva!"
"Už jsem ti říkala, že ta cesta není dobrá. Navíc, ne vždy potkáš Poutníka Cestaře. Dnes jsi měl docela štěstí."
"Co je zač, ten tvůj Cestař? A ta bába? A ta holka s modrými vlasy? A co jsi zač ty?" vychrlil na ni útržkovitě, zatímco si vztekle razil cestu stébly.
"Chceš vědět příliš mnoho."
"Tak zodpověz alespoň něco!" odsekl.
"Cestař určuje a vytváří cesty."
"Nepovídej."

Zarazil se a otočil se na ni. "Takže, když toho cestaře najdu, vytvoří mi cestu domů?"
Světluška se rozzářila. "Na to přece nemusíš hledat cestaře! Stačí vědět, kam chceš jít, cesta se vždycky najde."
"Tak proč tady žádná není?" zablekotal nechápavě. Proč ji vlastně poslouchá? Ty její řeči nedávaly smysl.
"Protože momentálně nikam jít nechceš, nebo alespoň já ne," zasmála se a svalila se do trávy.
"Chci se válet!" vykřikla k obloze a založila si ruce pod hlavu.

"Ty chceš tady spát? Teď?" zíral na ni nevěřícně.
Mrkla na něj jedním očkem. "Copak nevíš, že slunce je po ránu líné?"
Martin si povzdechl, ale to co vyslovila, na něj mělo zvláštní vliv. Najednou se také cítil ospale. Chtěl si lehnout do trávy a chvíli jen tak pozorovat oblaka. Protřepal si hlavu. Ne to nemůže. Ztrácel by čas. Musí najít město! Prostě musí! Vlastně se dost divil, že neslyší policejní vrtulníky křižující oblohu. Určitě už ho musí hledat.
Ohlédl se na Světlušku, ale ta už dřímala. No nevadí, najde tu cestu sám.

Nekonečná. Tahle louka musela být nekonečná, jinak se to vysvětlit nedalo. Ušel už bůhví kolik kilometrů a pořád neviděl obzor. Neviděl hory, ani les ani náznak paneláků nebo jiného stavení. Byl by málem plakal štěstím, i nad sebemenším náznakem civilizace, i kdyby to měla být zahozená láhev od piva, či papírek od čokolády.
Cokoli, co by znamenalo, že tu někde je ten svět, který zná. Čím dál častěji mu padala na mysl ta nepříjemná myšlenka, že se jakousi pitomou náhodou dostal na úplně odlišné místo, než je jeho realita.

Co bude dělat?
Teď už nemá šanci najít Světlušku nebo tu starou dřevěnku, ve které dnes přespal. Existují vůbec? Nevymyslel si je nakonec všechny? I tu dnešní návštěvu ve viktoriánském domě?
Jen matně si uvědomoval, že celý den téměř nic nejedl. A slunce už se pomalu snášelo k západu.
Co by jen dal, za trochu jídla? Namáhal si paměť, o čem že se to bavily Flora se Světluškou. Nebylo to něco s bramborami?
V břiše mu zoufale zakručelo, jen co mu mysl vyplnila představa pečených brambor.

A tu mu bota našlápla na cosi pevného.
Zamrkal dolů a odhrnul stébla trávy.
Cesta! Kamenná cesta! Začínala přímo pod jeho nohama.
Rychle se po ní rozběhl a vnímal, jak se mu obrovsky ulevilo. Šťastně se rozesmál, když nekonečnou trávu nahradila pole se zlatým obilím. Už ho viděl! Staré zemědělské stavení se stájemi a dvorkem s kupou hnoje. O stěny stály opřené rýče, hrábě a lopaty, všechny zašpiněné čerstvým nánosem hlíny. Proběhl kolem chléva a zaregistroval štiplavý kouř.
Někdo tu pálil listí.

Znovu se rozběhl a nedokázal se přestat usmívat. Konečně zahlédl oheň. Okolo něj rostly jabloně a meruňky. Běžel celým sadem, až k ní udýchaně dorazil.
Světluška se na něj usmála.
"Jdeš právě včas. Brambory už budou."
Martin se vděčně svalil vedle ní.
"To je neuvěřitelné! Já jsem našel cestu!" vykládal jí a smál se na celé kolo.
"Samozřejmě, že jsi ji našel. Stačilo jen vědět, kam chceš dorazit," pronesla s úsměvem a zakousla se do jablka.
"Dej si, vypadáš hladově," nabídla mu a on se na něj s chutí vrhl.

"Díky za pomoc Světluško," ozval se jim za zády Flořin hlas.
Martin se obrátil a usmál se na ni.
"Nevěděl jsem, že máte i statek Floro," pronesl, ale žena se jen zachechtala.
"Nejspíš sis mě spletl se sestrou. Já jsem Obilka."
Martin na ni vytřeštil oči. "Vy jste dvojčata?" zahuhňal na ni s plnými ústy, když mu to konečně došlo.
Světluška kývla.
Když se nad tím zamyslel, nikdo by ho nemohl obvinit, že je nevšímavý. Obilka vypadala naprosto stejně jako Flora. Stejný způsob smíchu, při kterém zavírala oči. Stejný oválný obličej a hnědé vlasy v ohonu. Pouze neměla zahradníky, ale pracovní košili a kalhoty.

Přešla k ohni a vyhrábla z nich klackem bramboru, z které se jen kouřilo.
"Dej si," nabídla mu.
Světluška se na ni obrátila. "Budeš chtít zapálit ještě nějaké listí?"
"Později, ještě není nahrabané," mávla rukou Obilka a zadívala se k obzoru. Rudé slunce se snášelo k lánům obilí, jablka a meruňky kolem voněly a z ohně šlo příjemné teplo.
Martin si ten večer užíval.
I když o tomhle místě nevěděl zhola nic a pořád v něm ještě hlodal strach kvůli rodičům, za celý den už toho měl dost. Neměl náladu ani sílu se na cokoliv vyptávat, nemluvě o tom, že by pravděpodobně z nikoho tady nevytřískal uspokojivou odpověď.
Všichni se tu k němu chovali jako k dávnému příteli. Jako k rodině. Nikdo se ho za celý ten čas ani nezeptal, jak se jmenuje, ale jemu to bylo ukradené.
Dnes si posedí u ohně a nacpe si břicho pečenými brambory a jablky, zatím co bude pozorovat podzimní západ slunce.

Když se ztemnělo, řekla Světluška: "Je čas." A Martin tak nějak věděl, co tím myslí.
Rozloučili se s Obilkou a vydali se cestou přes pole a zrádnou nekonečnou trávu.
Světluška šla s pohledem upřeným na oblohu. Poprvé ji viděl se mračit.
Pořád se mu vracela vzpomínka na tu zvláštní polévku, kterou včera jedl. Nedokázal si vzpomenout, jak chutnala, nebo co se dělo poté, co si v ní smočil rty.

"Měsíční kocour dnes opět nevyšel," pronesla Světluška se smutkem v hlase.
Než si to uvědomil, byli tu. U dřevěnky s doškovou střechou a jabloní rostoucí vedle ní.
Martin si ji překvapeně změřil.
"Jak to myslíš, kocour?"
Světluška na něj upřeně pohlédla a usmála se. Tentokrát byl však její úsměv mnohem milejší a přirozenější.
"Víš, Měsíční kocour bydlí u nás na půdě. Každou noc vychází ven tou dírou ve střeše a připojí se k měsíci," pronesla a její pohled neustával.
"Připojí se? Jak to myslíš?" optal se zmateně. Ale to se už Světluška zase v pochmurné náladě obrátila ke dveřím.
"Je čas na Půlnoční polévku."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama