Svět s pravidly - První kapitola

8. října 2012 v 21:54 | Gura-chan
Tuhle malou povídku mám v hlavě již delší dobu, kdy jsem přemýšlela o něčem, co má i nemá smysl. Může se to jevit jako pohádka, ale nad některými věcmi je třeba se zamyslet. Vypadá to, že bude sedm malých kapitol - omezila jsem to na dvě A4 na každou kapitolu.
Jak bych to popsala? Něco z jiného světa a zároveň z reálného světa, nepochopného nebo pochopeného pouze lehce.
Nazvala jsem to Svět s pravidly, poněvadž je opravdu kumšt vymyslet pro tohle nějaký souhrnný název a neprozradit při tom polovinu děje :)

Gura-chan


Kapitola první
Půlnoční polévka

Dřevo starého houpacího křesla tiše loupalo a sténalo při sebemenším pohybu starých rukou. K těmto zvukům se jako doprovod neslo hvízdání a praskání hořícího krbu. Takový malý orchestr, libý zvuk, který lze slyšet pouze v chaloupkách, jako byla tato.
Staré ruce neustávaly v práci. Jemnými pohyby rozsvěcely jednotlivé body na třpytivých pavučinách a plynuli po nich tak lehce, jakoby hrály na hudební nástroj. Jednotlivá vlákna se spojovala za pomocí mnohookých a mnohonohých pomocníků. Bílé světlo bodů ozařovalo jejich šedivá chlupatá těla a neslo se dál až do očí staré bělovlasé ženy. Na konci houpacího křesla, kde staletá pavučina začínala, se objevil nový pavouk. Mladý pomocník, neměl ještě tolik šedin ani slepé oči.

Stará žena i dívka vzhlédly současně.
"Co říká?" zeptala se malá dívka sedící za robustním jídelním stolem, která až do teď pozorovala babičku při práci.
"Návštěvník, zdá se," pousmála se stařena.
Dívčiny dlouhé zrzavé vlasy zavlály, když seskočila z dřevěné lavice za stolem. Oheň v krbu zaprskal a vyhodil do vzduchu roj jisker.
"Tak já ho přivedu!" zavýskla radostně a rozběhla se ke dveřím. Sotva však stačila stisknout kliku, když se stařenka bublavě rozesmála. Světlušce ten zvuk vždycky připadal zvláštní.
"Copak je babičko Pavučinko?"
"Půlnoc se blíží, buď tu včas na polévku," pronesla už normálním tónem a začala opět spřádat své pavučiny.
Světluška kývla, vzala za kliku a zmizela do noci.


Na nose se mu rozbila kapička vody a vzbudila ho. Mělo to asi stejný účinek, jako kdyby mu někdo vychrstl do obličeje celý kýbl ledové vody. Vyjekl a honem si utřel rukávem zbytky dotěrné vlhkosti, načež se otráveně rozhlédl.
Nějakým záhadným způsobem vězel napůl těla v kotlině starého kmene stromu. Stihl si vyprostit jedno rameno, když se před ním objevila natažená dlaň.
"Pomůžu ti."
Vzhlédl a spatřil malou zrzavou holku asi v jeho věku.
"Díky," vypadlo z něj nakonec a s její pomocí si konečně vyprostil i druhé rameno. S heknutím se vyhoupl na nohy a přemítal o nějaké dobré výmluvě, kterou by vysvětlil rodičům své zablácené kalhoty. A to ještě ani nevěděl kde je a jak se dostane domů.
"Hej ty, jak daleko je odtud sídliště?" obrátil se na holku.

Ta se jen usmála.
"Měli bychom jít, je čas na Půlnoční polévku."
Martin povytáhl obočí. "Cože?"
"Tak už pojď!" vykřikla, a aniž by cokoli vysvětlila, vzala ho za ruku a rozběhla se.
"Počkej! Já musím jít domů!"
Nebylo to však co platné. Zatímco klopýtal za ní, divoce se rozhlížel, zda nespatří něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo silnici. Nebo pouliční lampy. Nebo světlo města.
Ne. Okolo něj jen vysoká tráva. Po celém obzoru tma. Pod ním kamenná cesta.
Kde je? Co je to za místo?
Přece nemůže být tak daleko za městem. Zoufale se snažil vzpomenout, co dělal posledních několik hodin. Ale v jeho hlavě bylo čerstvě vymeteno.

Podivná holka se konečně zastavila před dost zchátrale vyhlížející dřevěnkou. Došková střecha byla samá díra a odkrývala tak dřevěnou konstrukci. Za skly maličkých okýnek však přece jen zpozoroval světlo.
Nejistě se rozhlédl. Hned vedle domku rostla košatá jabloň, kterou škodolibý vítr okrádal o poslední zbytky listí. A to bylo všechno. Prostě dům uprostřed ničeho.
Martin ihned využil příležitosti a spustil.
"Tak hele nevím, kdo jsi, ale já už vážně musím domů, rodiče budou mít strach!"
Dívka se na něj otočila pořád ještě s tím přihlouplým úsměvem.
"Stihli jsme to, pojď!"
Než jí v tom stačil zabránit, znovu ho popadla za ruku a odtáhla až ke dveřím. Jen co s donucením vstoupil a rozhlédl se, otevřel ohromením pusu.

V rohu místnosti, přímo naproti hořícímu krbu seděla v houpacím křesle ta nejdivnější osoba jakou, kdy viděl.
Oděna v něčem co vypadalo jako starodávná bílá noční košile, dlouhá až na zem s šňůrečkou u krku. Stříbřité bílé vlasy jí splývaly po ramenech až dolů. Avšak některé prameny se roztřepily na jednotlivé vlasy, ne to nebyly vlasy ale vlákna pavučiny. Její vlasy byla jedna veliká pavučina. A vůbec, celé její tělo i s celým houpacím křeslem bylo rovněž opředeno hustou pavučinou. A kolem vrásčité usmívající se tváře se zářícíma očima se pomalu pohybovali pavouci. Mohlo jich být tak osm. Všichni byli větší než normální pavouci, leskle šedí s bílýma slepýma očima. Pořád to však nebylo všechno. Ti pavouci na něčem pracovali. Lezli po pavučinách kolem zářivých míst. Martin nebyl s to poznat, co jsou ty zářivé věci. Neměli žádný tvar, prostě jen zářily bílým studeným světlem. Tolik jiným než tím teplým z krbu.

"K-kdo jste?" vyrazil ze sebe, ale to už ho ta holka dostrkala až k velikému dřevěnému stolu, který byl krom lavic a babiččina houpacího křesla jediný nábytek v místnosti.
"Sedni si," zašeptala dívka a sama zasedla za stůl.
Teprve teď si uvědomil, že je prostřeno. Dvě obyčejné dřevěné nádobky a dřevěné lžíce. Něco takového bylo k vidění už snad jen v muzeu.

Nejistě zvedl nahrubo tesanou lžíci a pohlédl do misky. Vzápětí vyjekl.
Byla to nepochybně tekutina, avšak jakého původu, to mu nebylo známo. Hladina té tekutiny odrážela noční oblohu s hvězdami. Jak to bylo možné? Vždyť nad ním byly jen pavouky prolezlé dřevěné trámy stropu.
Podíval se na dívku naproti němu. Proboha, měla žluté oči, jak to, že si toho nevšiml? Hleděla do dřevěné nádobky a usmívala se. Když si všimla, že na ní zírá, zvedla lžíci a kývla k nástěnným hodinám.
"Počkáme na odbíjení."

Martin polkl a upřel oči do polévky. Tohle se mu určitě jen zdá. Měl by se prostě zvednout, říct sbohem a… jenže nemohl. Nějaká nutnost, něco vyššího jím manipulovalo. Věděl, že už se nemůže zvednout. Věděl, že tu polévku musí vypít, až udeří půlnoc.
Hodiny začaly odbíjet dunivým zvukem, který mu prostoupil celým tělem. Jeho ruka držící lžíci se sama ponořila do hvězdné oblohy a on z ní upil.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama