Svět s pravidly - Pátá kapitola

14. října 2012 v 16:42 | Gura-chan
Blížíme se k závěru :) předposlední kapitolka k přečtení...
Pokud vám to vůbec není jasné, je to tak správně :D ačkoliv všichni tvrdí, že je důležitelná pochopitelnost příběhu (čili nenechat nikoho na pochybách) a jo mají pravdu to nepopírám - je však mnoho děl, kde si určité věci domýšlíte sami a některé nezjistíte vůbec.. mám je ráda :D myslím, že stvořitelé takového díla to mnohdy dělají na truc, anebo aby zaujali, alebo protože to sami neumí vysvětlit. Jak už jsem psala, mě se to líbí, poněvadž je to jen na vás jak příběh pojmete a jak zapracuje vaše fantazie...

Ano. I kdyby vám vaše fantazie tvrdila: "Je to ptákovina! Vybodni se na to!" je to v naprostém pořádku :). Nezapomeňte -> Vaše maminka a vaše fantazie mají vždycky pravdu!

Gura-chan


Kapitola pátá
Plameny v listí

Štiplavý kouř mu napověděl, kde ji hledat.
Poté co neochotně opustil mořské pobřeží, se vydal na zpáteční cestu. Už začínal nepředvídatelné cesty docela ovládat. K Obilčinému statku se trefil hned na poprvé a zbývalo mu pouze najít Světlušku.
Vydal se za kouřem po svazích a míjel oplocené pastviny krav a jiného dobytka.
Její zrzavou hřívu zahlédl sotva jedna z krav ve výběhu kousek odběhla. Rychle ho obešel a doběhl k ní.

Z kup listí se v hojné míře valil dým, avšak Martin nezahlédl ani náznak plamenů.
"Chvíli trvá, než se rozhoří," poučila ho ihned.
"Proč vlastně Obilka potřebuje tvou pomoc, aby to listí zapálila?" došlo mu najednou. Ale to už k němu Světluška vzhlédla a odkryla malý plamen ukrytý v dlani.
"C-co to…" zacouval od ní okamžitě a začal se divoce rozhlížet po nějaké vodě, co by na ni chrstnul.
"Uklidni se," řekla mu a nevzrušeně se sklonila k listí. Položila dlaň na několik míst a suché listí začalo ihned doutnat.
"Takže ty ho pálíš? Co jsi zač?" panikařil Martin, dožadujíc se okamžitého vysvětlení.
"Jsem Světluška," řekla pouze.
Martin se zarazil. "Jsi oheň?" zeptal se tiše.
"Snažíš se mě urazit?"
Polkl. "Tak jsi… co vlastně jsi?"
Světluška se jen usmívala. "To je něco co už dávno víš. Jen kdybys nebyl takové pometlo zapomnětlivé, už dávno bys to uhodl."
Martin na ni jen zíral, neschopný slova.
Zrzavá dívka na něj upřela žluté oči. "Měsíc, Slunce i Hvězdy jsou přece z jednoho domu, to ví každý."

"Slunce?" hlesl.
Světluška mu zatleskala. "Pojď, měly bychom jít."
"Počkej," zadržel ji Martin. Opět začínal mít pocit, že by se už neměl ptát, ale nemohl si pomoct. "Co se stane, když nestihneme tu polévku?"
"Děláš si legraci?"
"Co by se stalo?"
"To nevím ani já. Ale všechno by se změnilo."
"Všechno by se změnilo? To je tvá odpověď?" optal se nevěřícně.
"Je to málo? Svět se řídí pravidly. Některá jsou neporušitelná a jiná porušitelná. Pokud je porušíš, čeká svět změnu. A není možné zjistit, zda to bude dobrá změna. Proto pravidla existují."
"I když jsou hloupá?"
"Ano, porušení těch hloupých se trestá nejvíc," zasmála se Světluška a otočila se k cestě mezi obilím.

Martin jen stál a zoufale si to přál pochopit. Najednou věděl co dělat.
"Ještě je čas. Jdu najít tu rovnou cestu," řekl klidným hlasem, a když se Světluška otočila, uviděla v jeho očích konečné rozhodnutí. "To nemůžeš. Nestihneš to."
"Kdo se stará?" opáčil chladně a rázným krokem ji předešel. Klikatá kamenná cesta, kterou vyvolala, se v okamžení proměnila jeho přáním. Nahradila ji přímá a široká cesta s hladkými a uspořádanými kameny.
Vykročil.

Zanedlouho uslyšel, jak dusá za ním. Překvapeně se obrátil, ale neustával v chůzi, aby si nemyslela, že jej ještě může přemluvit.
Její zkroušený obličej ho krapet ohromil.
"Proč?" protáhla a nafoukla tváře jako malé dítě.
Martin pokrčil rameny. Cítil se tak podivně klidně.
"Copak nás cesty vždycky nezavedou tam, kam potřebujeme?" nahodil.
Světluška si založila ruce. "Ale tuhle cestu ti ukázal Cestař! To je něco úplně jiného!"
Pousmál se.
"Ach tak, v tom případě bych na ni stejně jednou musel, ne?" Pohlédl jí do tváře.
"Nejspíš," přisvědčila neochotně, když ji nepřestával pozorovat.
Přikývl. "Už tomu začínám rozumět. Ten cestař, to je osud, že?" zeptal se, ale více méně už to věděl sám. Tenhle podivný svět nějakým zvláštním nesmyslným způsobem dával smysl.

Vtom se zarazil. Byli tu.
Před nimi se náhle, jako by právě vyrostly ze země, objevily vysoké zdi. Tma odkryla nízký obloukový vchod s mřížemi. Martin vyděšeně polkl. Vypadalo to jako vchod do hřbitova.
Když už se však jednou rozhodl, musí tam vejít. Nejistě popošel k mřížím, z kterých se vyklubala starodávná vrátka, a stiskl chladnou kliku. Světluška se ho zezadu chytila za kabát a postupovala těsně za ním.

Vstoupil a patřičně se rozhlédl. Všude kolem se převalovaly cáry bílé husté mlhy, jejíž trhliny odkrývaly další podivné místo. Hřbitov to nakonec nebyl a Martin si v koutku duše oddechl, tohle však bylo svým způsobem rovněž děsivé. Kamenné zdi se očividně stáčely a vytvářely uvnitř prostor kruhového půdorysu. Zde uvnitř kruhu byla louka mírně stoupající směrem ke středu a všude kam se člověk podíval se ve vyprahlé a zažloutlé trávě plazili hadi. Bílí hadi.
Martin na ně vytřeštil oči. Mohlo jich být i několik desítek avšak nechovali se naštěstí nijak agresivně. S vševědoucím klidem se pomalu sunuli trávou a jejich přítomnost téměř nebrali na vědomí.

"Co je tohle za místo?" zašeptal Světlušce.
Ta se chmurně rozhlížela. "Hadi jsou služebníci smrti a sovy vládnou tmě."
"Mohla bys přestat mluvit v hádankách?" obořil se na ni a znovu se rozhlédl.
Střed louky byl pořád ještě zahalen mléčným oparem. To bude ono.
Vydal se k mlze a hadi mu uhýbali. Někde blízko uslyšel houkání sovy. Srdce mu bušilo jako o závod. Nejistě hmátl do mlhy a jeho ruka skutečně na něco narazila.
Ucukl a vzápětí si oddechl. Byla to klika.
Ačkoliv ji neviděl, nahmatal ji a stiskl. Mlha zavířila.

Ocitli se v katedrále. Nebo to alespoň katedrálu připomínalo. Vysoký klenutý strop, zdobené stěny, mrazivý vzduch, mohutné bílé sloupy podél pravé i levé stěny, desítky hořících svící a impozantní malby. Přesto to však bylo jiné. Chyběly charakteristické řady dřevených lavic a také oltář. Místo něj se na čestném místě nacházel obrovitý černý trůn zdobený zlatem. Něco, co tak naprosto nesedělo k bledému zevnějšku katedrály. Bil do očí.
Martin se vydal přímo k trůnu. Věděl, že tam někdo sedí, i když ho v záři svíček nebyl s to rozpoznat.
Když ho však uviděl, o krok ucouvl.

Tak tohle je tedy pán smrti a tmy. Čekal nějakého hrozivého starce, ale namísto toho uviděl v trůnu spát malého černovlasého chlapce s cylindrem z modrého saténu a kabátkem stejné barvy. Trůn byl pro něj až příliš velký. Martin hádal, že by se do sedadla vešel tak třikrát. Náhle zaslechl divný zvuk. Vzhlédl k vrcholu trůnu, kde mávala křídly sova. To ona ho způsobovala bitím křídel o vzduch. Svíce zaprskaly a jejich plamínky se naklonily poryvem větru.
"Vítej," promluvil kluk. Martin se k němu otočil. Za tu chvíli, kdy on sám pozoroval svíce, se už stačil v trůně posadit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 darknessultimate-basne darknessultimate-basne | Web | 16. října 2012 v 23:54 | Reagovat

Co mohu jen dodat :-D Fantasii se meze nekladou a že ty jí máš dost :-)

2 Gura-chan Gura-chan | E-mail | Web | 17. října 2012 v 17:21 | Reagovat

[1]: :D díky :D bohužel, nějak mi blbnou články na blogu, takže mi nejde psát.. jinak bych sem hodila tu poslední část.. :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama