Svět s pravidly - Druhá kapitola

11. října 2012 v 22:23 | Gura-chan
Kapitola druhá
Čaj v zahradě

Probudil se náhle, ale přesto s čistou hlavou. Opatrně, aby nespadl, se narovnal na lavici a pohlédl přímo do očí prapodivné stařenky.
Tak a má to. Právě přespal u nějakých divných lidí, kteří podle všeho žijí ještě ve středověku. Aniž by jí cokoliv kloudného řekl, (spíš ze sebe vyrazil něco jako: "Hmch.") slezl z lavice, rychlým krokem přešel místnost a rozhodným pohybem rozrazil dveře, které za sebou vzápětí zavřel.
Oddechl si. Skoro se bál, že se ho ta stařena bude snažit zastavit.
Ráno bylo svěží, a když se zhluboka nadechl, v nose mu to ihned zaštípalo. Slunce vyšlo teprve před chvílí a odráželo se v každé kapičce rosy v trávě, skoro jako by po ní někdo rozházel perly.


Teď jen musí najít cestu, která by ho dovedla domů. Možná někoho potká a zeptá se.
S těmito optimistickými myšlenkami vyrazil.
"Kampak míříš?" ozvalo se z jabloně, kterou právě míjel. Leknutím sebou trhl a vyhledal pohledem tu holku, co ho sem včera přivedla. Seděla na spodní větvi a vesele pohupovala nohama. Ve světle slunce si konečně všiml jejího zvláštního oblečení. Měla na sobě světle hnědé starodávné šaty s rozparkem a šněrováním, pod kterými povlávala bílá košile s dlouhými rukávy.
"Jdu domů," odsekl a pokračoval v cestě. Nemohl jí odpustit, že ho sem zavedla i přes všechny jeho výhrady. Nabručeně oddusal do vysoké trávy.

Dost opožděně si uvědomil, že ty kroky za ním, budou nejspíš její. Otočil se a spatřil, jak ho nenuceně sleduje. A když se jí pokusil zeptat, jestli neví, kde to právě jsou, řekla jen: "Chceš jablko?" a jedno mu hodila. Nakonec vzdal jakékoli pokusy o navázání inteligentního rozhovoru. Chroupal jablko a snažil se nevšímat si, že jde pořád za ním. Postupoval vpřed a uhýbal dotěrným stéblům. Během chvíle měl od rosy mokrý celý kabát. Tahle tráva přece musí někde končit! A vůbec, když na to teď myslel, copak sem včera nepřišel po pěšině? Kam tedy potom zmizela?

"Hej ty! Kde je tu nějaká cesta?" obrátil se neochotně na dívku za ním.
"Jmenuji se Světluška," odpověděla prostě.
"Divné jméno."
"Poutník je támhle," ukázala najednou někam za jeho záda. Zvědavě se otočil.
A skutečně. Nedaleko od něj se pomalým krokem sunul další zvláštní člověk. Tenhle vysoký muž měl šedivý plnovous a na nose cvikr. Oblečen byl opravdu jako nějaký poutník. Zahaloval ho černý opraný starý plášť, roztrhnutý na několika místech kde už doslova visel v cárech.
Co ale bylo nejdůležitější, šel po cestě! Kamenné cestě!

Martin se za ním rozběhl, ale poutník šel dál, ani na jeho volání nereagoval.
"Další podivín," zamručel si pod nos, ale nakonec pokrčil rameny. Alespoň už našel cestu. Teď už jen zbývalo vybrat si jednu stranu. Doleva nebo doprava?
Zrovna, když se rozhodl, že půjde doleva, kde se zdála cesta schůdnější a mířila rovně, objevila se za ním jako stín Světluška.
"Tam bych být tebou nešla."
"Proč?" obořil se na ni ihned.
"Rovné cesty nejsou nikdy ty pravé," odpověděla klidně a pomalu se vydala doprava klikatou a mírně stoupající cestičkou.
Martin se zmateně rozhlédl. Nakonec se, naštvaný sám na sebe, že ji poslouchá, vydal za ní.

"Kam vede tahle cesta?" zeptal se, když ji dohonil.
"Cesty tě vždy dovedou tam, kam potřebuješ."
"Takže vede do města?" otázal se znovu.
Světluška neodpověděla.
Martin si povzdechl. No co, když půjde za ní, nakonec zjistí, kde to vlastně je.
K jeho zklamání se však mezi stébly trávy objevilo další stavení. Vypadalo však trochu novodoběji. Domek byl malý, jednopatrový s jedinou věžičkou. V přízemí byla jako přístavek i zasklená zimní zahrada. Stěny i dřevo, všechno svítilo bílým nátěrem. Tohle byl dozajista viktoriánský dům.

Obklopovala ho skutečně nádherná zahrada. Všude kam se podíval jen samé záhony květin hýřící všemi barvami. Stromy i keře se pyšnily žlutými oranžovými i rudými listy a někde za lavičkou zurčel potůček.
Bylo to jako by právě našel oázu. Nikdy by ho nenapadlo, že někde v téhle pustině se skrývá takové místo. Zelená tráva přímo vybízela k pikniku, lavička lákala k posezení nad knihou a čajem. Kdyby nebyl tak pln starostí, že neví kde je a depresivních úvah kolik policistů ho už nejspíš právě v tuto chvíli hledá, asi by se za divokého smíchu rozběhl po zahradě.

"To jsi ty, Světluško?" zvolal vesele ženský hlas.
Martin se za ním obrátil. Už se více méně psychicky připravoval na to, že se naproti objeví nějaká panička v klobouku na stranu v nařasených krajkových šatech, ale to se nestalo.
U jednoho záhonu se rýpala v hlíně docela obyčejná mladá žena v zelených zahradníkách a hnědými vlasy v ohonu. Otřela si čelo, až jí na něm zůstala šmouha od hlíny a usmála se. Martin si ihned všiml, že se směje dost zvláštním způsobem. Zavírala při tom oči.

"Posaďte se, přinesu vám čaj!" zvolala a rozeběhla se k domu.
"Kdo je to?" optal se Martin, když ho Světluška předešla.
"Flora," opáčila klidně a posadila se na lavičku v zahradě. Martin si sedl vedle ní a pořád se užasle rozhlížel. Potůček tu skutečně byl. Protékal snad celou zahradou a tiše si šuměl a bublal. U vrby se mírně stáčel a mizel do luk za domem.
Právě u té vysoké vrby náhle zaregistroval pohyb. Byla tam natažená rybářská síť mezi větvemi jako napodobenina houpací sítě. Spalo v ní nějaké dítě.
"To je Voděnka," hlásila pohotově Světluška a začala pohupovat nohama sem a tam.
Martin si ji změřil. "Má tady vůbec někdo normální jméno?"
Dívka se na něj jen usmála.
Trochu vykolejeně uhnul pohledem. Nebyl zvyklý, aby na něj někdo hleděl tak přímo. A už vůbec na to nebyl zvyklý u děvčat.

Flora se zanedlouho objevila s podnosem v jedné ruce a malým stolkem v druhé. Naservírovala jim čaj a posadila se mezi ně.
"Voděnka pořád nemluví?" optala se mezi doušky Světluška.
"Kdepak. Všechno při starém," přisvědčila Flora a zamyslela se. "Stavila se tu Obilka, řekla, ať ti vzkážu, že tě bude potřebovat u pálení listí. A dnes budou i pečené brambory," dodala jen tak mimochodem.
Martin si při tomto rozhovoru připadal trochu odstrčený, ale zároveň byl rád, že se baví o normálních věcech. Byl ze všech těch podivínů docela vystrašený.

Znovu si připomněl, že se musí dostat domů a proto přerušil jejich zaběhnutý rozhovor.
"Ehm, promiňte, ale nevíte kde je odtud nebližší město?
Flora na něj pohlédla s úsměvem, který už tolikrát viděl u Světlušky.
"Nedáš si ještě trochu čaje?"
Nakrčil čelo a zanedlouho vypěnil. Nepřehánějí to trochu? Už toho měl tak akorát. Prudce vstal a odložil nedopitý hrníček s čajem zpět na stolek.
"Proč mi nemůžete normálně odpovědět? Musím se dostat domů! Rodiče budou šílet!" vybuchl.
Světluška si nevzrušeně upila čaje.
"Neboj, to přejde, jen dočkej času," pravila Flora a zadívala se na rybářskou síť.
Martin stál stále ještě v bojovém postoji, když se zvedla se slovy: "Půjdu vzbudit Voděnku."

Nechápal to. Proč má čekat? Co má přejít?
"Děláte, jako bych byl blázen já a ne vy!" spustil na Světlušku, ale ta ho opět ignorovala. Odložila čaj a zadívala se k vrbě. Martin její pohled neochotně následoval.
Flora k nim mířila s malým, asi tříletým dítětem v náručí. Jen co ji spatřil zblízka, zatnul zuby. A je to tady. Další podivín. Ta holka měla modré vlasy!
Znaveně se v náručí protáhla a otevřela oči. Podívala se na něj.
Ty dvě ho v tu chvíli také pozorovaly.
"Takže nic?" hlesla Světluška.
"Nic. Pořád nemluví. Všechno při starém," řekla Flora.
"To mě sice mrzí, ale já nemám čas, musím se vrátit, sbohem a díky za čaj!" vypravil ze sebe a otočil se jako na obrtlíku. Rázně vpochodoval do trávy a teprve později si uvědomil, že se cesta opět vytratila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama