Rozhovor přes hranice

22. října 2012 v 19:25 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Zdravím,
Konečně mám ten vytoužený týden, kdy v bytě neoxiduje sestra (otec sice i nadále, ale to už je o něčem jiném)… samozřejmě, znamená to, že veškeré úklidové i jiné práce připadají na mě, ale to je fuk.
Nic není tak super, jako mít po škole klid. Moct tancovat po pokoji a broukat si písničky, zatímco stelu nebo ukládám věci. Moct dělat obličeje na hyperaktivní rybky v nádrži, zkoušet si staré věci před zrcadlem, nebo kreslit - nerušeně - bez toho, aby vám kdokoli stál za zadkem. Moct si vytáhnout klávesy a hrát do kolečka Lacie z Pandora Hearts a Fairy tail soundtracky a spousty dalších věcí.
Proč je dělat nemůžu? Jo jasně, mít vlastní pokoj, tak si výskám. Jenže náš byt je dost malý a někdy tam prostě není k hnutí. Když jsem tam sama, je to jako ráj.


Momentálně sháním šaty (ano i já je budu bohužel muset nosit, i když poslední, co jsem na sobě kdy měla, byly bílé a kytičkované… a dnes bych si je mohla tak akorát navléct na ruku. Dětské šatičky. Ach mrože.
Protože a jelikož skoro nikde není solidní obchod, musela jsem se poptat. Erža si je koupila v Polsku a tuž, když už dojíždím do toho Těšína a mám to fakt kousek, tak jsem si řekla proč ne.
Dneska po škole jsem vyrazila, ale jen co jsem dorazila k mostu (kdyby někdo nevěděl, tak Těšín je rozdělen hranicí na Český a Polský právě řekou Olší - prostě Olza) tak jsem si řekla ouvej. Erža říkala, že je to kdesi u trhu, ale neřekla u kterého mostu - jsou tam dva. Takže jsem si pěkně céélou tu štreku prošla podél Olzy až k druhému mostu (ten co je blíž Piastovské věži) a přešla hranici.
Víte, vážně to není zas tak moc divný pocit, být najednou v Polsku. Pro mě hranice skoro nemají význam - pořád je to země jako země. Tuž došla jsem k trhu - u parkoviště jsem narazila na číču, co mě pronásledovala až k němu, ale pohladit se nenechala, zajímavé. Řekla jsem jí, že svačinu už nemám a myslím, že to pochopila - ocas mizící za prvním rohem toho byl jen důkazem.
Bloudila jsem a bloudila a tu mi volá Erža - Poláci asi nejsou moc zvyklí na japonskou hudbu - a když jsem to zvedla, povídá, ať se podívám doprava - a samozřejmě, stojí tam na druhém konci Olzy a mává na mě. Poté, co jsme šli k sobě blíž, jsme ukončili hovor a řvali na sebe přes řeku - opravdu nezapomenutelný zážitek.
Jistě, kdekoliv jinde by mi to ani nepřišlo, ale v té situaci mi došlo, že já jsem v Polsku, ona v Česku a řveme na sebe přes hranici. Hodně zvláštní pocit. Podle jejích instrukcí ("Teď se otoč doleva, vidíš ten barák? - "Ten přede mnou?" -"Ne, ještě kousek.") jsem se konečně dozvěděla, kde ten obchod s šaty je.
No tak doufejme, že si nějaké vyberu, protože stužkovák klepe na dveře…


Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama