O psaní

2. října 2012 v 21:11 | Gura-chan |  Sběrna úvah
Vím, že článků na téma jak psát apod. je už možná víc, jak článků na téma "Nina Dobrev" a to už je, jak víme, katastrofa do nebe volající.
Ale já vám nebudu cpát žádné rady jak napsat něco schopného - to ne - je tu přece mnoho jiných blogerů, kteří se tímto zabývají.
Jde o to, jak vnímám psaní já.


Ne, že bych vždycky chtěla psát, mě k tomu donutila moje fantazie. Jako malá jsem četla pořád. Neustále. Chodila jsem do knihovny a měla i svůj oblíbený "kout", kam jsem se vždycky zašila a začala vybírat knihy. Přiznám se, pokud mě neoslovil nápis, nešáhla jsem pro ni. Tehdy jsem přečetla snad celou Enid Blytonovou, její Tajnou sedmu a Správnou pětku - to byly moje zamilované knížky. Vedle mé police s Enid se nacházela i celá sekce fantasy knížek, takže jsem později zamířila i k ní.
Není proto náhoda, že mé fantasy cítění bylo o poznání víc rozvíjeno než ostatní žánry.

Moje prvotiny byly hodně ve stylu Blytonové, přiznám se. Byla to typická parta dětí s anglickými jmény - jmenovali se Pátrači :D, tu slátaninu mám ještě založenou ve stole, ale nikdy jsem ji nedokončila.
Další ze ztroskotaných pokusů byli Ochránci přírody, kteří skončili po prvních několika stránkách.

A pak, to mi mohlo být nějak jedenáct, dvanáct, jsem vymyslela první fantasy příběh a kupodivu mi vydržel až do dnes. Znám ho nazpaměť, ale je pouze v mé hlavě. Nejsem si jistá, zda ho někdy napíšu, ale za pokus by to stálo.

Jenže mezi patnáctým až osmnáctým rokem mého života se s příběhy doslova ztrhla lavina. Pamatuji si, že to bylo neuvěřitelné, ale inspirovalo mě tehdy série snů - většinou byly přitažené za vlasy, ale pro mě to bylo, jako by mě políbila múza.
Teprve v té době jsem začala uvažovat o svých spisovatelských ambicích a musím se přiznat, ze začátku jsem psala fakt strašně. A vůbec pořád mám co zlepšovat.

Můj hlavní problém je, že jsem až příliš vodnářská. Jsem líná a zabývám se příliš mnoha věcmi a to je neslučitelná kombinace.
Zajímám se o anime, knihy, mangu, mé psaní, kreslení, znamení zvěrokruhu, bylinky, meteorologii, bojové sporty… a fakt, že mám před maturitou a měla bych se učit mi to všechno jen stěžuje.

Psaní je dech beroucí záležitost. Náhlé inspirace vám spojují příběh a napadají vás samé dobré hlášky. Samozřejmě, někdy to jde ztuha, ale když už se do toho člověk dostane, jde všechno stranou. Jídlo, pití a podobné zbytečnosti! Pche! Jsem schopná klidně psát celý den.
Vím, že je doporučováno psát a psát a neohlížet se na detaily s tím, že je později opravíme a vyšperkujeme, ale abych řekla pravdu, já to tak dělat prostě nemůžu. Když nějaká věta nesedí, klidně ji stokrát přepíšu, dokud nejsem spokojená. Teprve potom můžu s čistou klidnou duší pokračovat dále.
Výhoda je v tom, že už nemusím tolik opravovat, když si po sobě čtu, co jsem sesmolila. Ovšem není to pravidlem. Mnohdy mě ta správná věta napadne až po třetím přečtení - ale - napadne mě, to je hlavní.

Jednou jsem si po sobě četla (po dlouhé době) svůj text druhé knihy Pírek, a když text končil, napadl mě citát. Nejsem si jistá, zda jsem jen nepřekřtila něčí slavný výrok, proto mě prosím omluvte - snad je to alespoň mými slovy, když už jsem to vážně nevědomky zkopčila…

Potýkám se s vážným problémem. Čtu si své poslední napsané řádky příběhu a tak se bavím, že chci číst dál, jenže najednou to končí a mě dochází, že já jsem autor a na mně záleží, jak bude příběh pokračovat a zda bude pokračovat.

Ne. Když si to teď zpětně čtu, je naprosto jasné, že je to jen výplod mého bezduchého mozku.

Nicméně je to pravda. To je na tom to úplně nejhorší a zároveň nejlepší. Naše čtenářské já smutní nad nedokončeným příběhem a autorské já jásá nad pokušením dopsat příběh, ovlivnit to jak bude pokračovat, jak se nakonec vše vyvine a … skončí.
V tom je podle mě kouzlo psaní.

Gura-chan

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama