Měsíční kocour - poslední část a dovětek

19. října 2012 v 20:48 | Gura-chan
Tak a konečně je tu poslední část, kde se konečně dozvíme, o čem to vlastně bylo :D
Anketa je sice trochu nepřesná, poněvadž je tohle opravdu poslední část, ale to nevadí...

Gura-chan


Kapitola šestá
Měsíční kocour

Jeho černé chladné oči byly přesně takové, jaké si Martin představoval u onoho starce. Nebylo pochyb, že on je ten, s kterým se má setkat.
"Trochu pozdní návštěva a obávám se, že ti stejně nepomůžu. Vzpomínkám vládne voda."
Přesně jak si myslel. Další podivín, mluvící v hádankách. Jeden lepší než druhý.
"Chci jen pochopit, co je tohle za místo a jak se mám vrátit zpět," pokusil se mu vysvětlit, ale jeho přímé chladné oči ho uzemňovaly. Bylo vůbec možné, aby mělo dítě tak tvrdé oči? Hádal, že tady je možné všechno.

Kluk se obrátil na Světlušku. "Nečekal bych, že sem přijdeš i ty. Nemáš tu co pohledávat."
Martin se k ní překvapeně obrátil.
Světluška se dívala mimo a mlčela. To bylo snad poprvé, co se tak vedle nějakého podivína chovala.
"Neříkej mi, že tenhle blázen ještě věří, že je člověk? To Voděnka pořád ještě nemluví?" pokračoval kluk a stočil pohled opět k němu.
V Martinovi to hrklo. Že není člověk?
"Nedělej si ze mě legraci!" odsekl a založil si ruce. Tomu naprosto odmítal uvěřit.

Kluk se zachechtal jak čtyřicátník ačkoliv vypadal, že je mu tak osm. "Vážně? Tak mi popiš své rodiče, ke kterým se tak moc chceš vrátit."
"Rodiče?" hlesl zaraženě. Co je to za absurdní otázku? Otevřel ústa a nadechl se, aby mu do všech podrobností popsal, jak vypadají, když si to uvědomil.
Vždycky o nich přemýšlel jako o rodičích, ale kdyby měl popsat matku… Jaký má obličej? Jak je vysoká? Jak se jmenuje? A otec…
Nic. Buď mu v hlavě právě vysávají, nebo skutečně ty lidi nikdy neznal.
"Tak vidíš, bratře, příliš dlouho jsi ze svého paláce pozoroval lidi. Příliš dlouho jsi setrvával v jejich mysli. A úplněk je pryč. Je čas, aby ses vrátil…"

Jeho hlas působil bizardně. Vše kolem se točilo a on se ztrácel do nevědomí.
Už nebyl v katedrále.
Byl na schodech od půdy. Věděl to, ačkoliv si nepamatoval, že by tam někdy předtím byl.
Opět se objevila ta nutnost, ta vyšší moc. Táhlo ho to k půdě. Už natahoval prsty po malé prohnuté klice k dvířkům, když tu mu kdesi vzadu v hlavě zakřičel tenký hlásek, který ho zarazil.
"Ještě neodcházej!" plakal.
Palác počká, zdá se. Musí se rozloučit.
Otočil se a vběhl do obytné místnosti. Čekal, že uvidí, jak se na něj usmívá ta pavoučí stařena, ale v rohu místnosti byla jen pavučina. Hřadoval na ni dočista bílý pavouk, větší než šediví pomocníci a pomalu rozsvěcel hvězdy.
Vydechl. To snad ne.

Rozrazil dveře a pohlédl na jabloň.
Nikde nikdo.
Vyrazil do trávy a pod nohy se mu vynořila cesta k viktoriánskému domu. Udýchaně se rozhlédl po zahradě.
"Floro! Voděnko!"
Nikdo mu neodpověděl. Pouze v na prosluněné zahradní lavičce tiše otevíral a zavíral křídla pestrobarevný motýl a z řeky vystrčila hlavu rybka.
Otočil se a cesta se objevila.
Hospodářské stavení zelo prázdnotou. Listí bylo spálené a v sadě padala jablka. Krávy bučely a osamělá zbloudilá včela mu bručela u uší.
Otočil se a znovu běžel.
Moře. Útesy a maják.
Na skále, kde si předtím smáčel nohy, právě přistál orel mořský.

Znovu se otočil a věděl, že je pozdě. Zbýval jen on a vyšší síla ho pořád táhla zpět. Cesta se opět objevila a on utíkal.
Ale když došel zpět k chaloupce, na jabloni trylkoval slavík. Konečně ji našel!
"Světluško!" zavolal na ni a slavík se odmlčel. Smutně na něj hleděl.
Chvíli ji jen tak pozoroval a snažil se ignorovat stále silnější nutkání jít na půdu.
Přemýšlel, co by jí řekl.
V hlavě mu zněla slova babičky Pavučinky, o tom, jak ráda ho ze své jabloně pozoruje. A ten pitomý kocour se dolů nikdy ani neohlédne…
Nakonec se na slavíka usmál.
"Sleduj měsíc a jednou se zase potkáme."
Poté se otočil a zamířil, hnán pradávnou silou ke dveřím od domu. Na schodech stiskl maličkou kliku a odhalil zaprášené podkroví. Na rozvrzanou prkennou podlahu tiše dopadly měkké tlapky.

Pohybem nacvičeným po mnohá staletí skočil na střešní trám a odtud přímo na střechu. Přivřel oči a čumáčkem zavětřil. Stříbrný kožíšek mu pročísl lehký vánek.
Už ho viděl. Svůj palác uprostřed bratrovy tmy. Zářil tak jasně, že bylo naprosto zbytečné snažit se rozeznat něco jiného. Tak nudné mu vždycky připadalo podívat se dolů i třeba jen mimochodem.
Vždyť jeho palác zářil tak jasně, že vše ostatní zastiňoval.
Hloupý kocoure.
Pohlédl dolů a spatřil ji. To žnoucí oko, jež jeho paláci propůjčovalo zář. Údivem zamrkal a slavík zatrylkoval.
Vyšvihl se na oblohu a zamával slavíkovi ocasem, když mířil k měsíci.
Však se zase uvidí.

Dovětek

Pobřeží bylo klidné a moře tiše ustupovalo.
Na vyčnívající skále stál šedovlasý muž a pozoroval malou holčičku plavající v poklidné vodě.
Zamyšleně se ohlédl na vyšlý měsíc. Moře konečně pocítilo odliv a ten kluk Srpek zmizel. Znamenalo to tedy, že už je všechno v pořádku?
"Voděnko?" optal se na zkoušku. "Copak teď dělá Srpek?"
Vlastně už se bál, že opravdu nepromluví.
"Kocourek už je doma," zažvatlala dívenka a rozesmála se.
Vichr se pousmál.
Tak přece.
Teď už je doopravdy všechno při starém.


Martin se s trhnutím vymrštil.
Kde to sakra je?
Chvíli namáhal oči, ale jen co trochu přivykl tmě a konečně začal rozeznávat první obrysy čehosi… zrovna v tu chvíli někdo rozsvítil. Zaječel a honem zavřel oči.
"Martine?" uslyšel matčin hlas.
Škvírou mezi prsty na ni pohlédl. Stála tam. Bledá. V ruce prázdný hrnek od kafe, zabalená v růžovém županu.
"Co tady, prosím tě, děláš?" optala se ho znovu.

Rozhlédl se.
Seděl na ledové kachličkové podlaze kuchyně. S nepříjemným tušením se ohlédl na nástěnné hodiny.
Půl druhé ráno. Pecka.
Maminka mezitím přešla ke kuchyňskému stolu a vyčerpaně se opřela o židli. Nejspíš zase do noci pracovala. To kafe ji jen usvědčovalo.
Smutně pohlédla do jeho provinilého obličeje.
"Už zase?"
"Já za to přece nemůžu," ozval se, i když věděl moc dobře, že ho neobviňuje. Ona ne. To spíš jeho štvalo, že každý úplněk se probere vždy zas o kousek dál od pokoje.
A maminku jeho náměsíčnost docela děsila. Vždycky se bála, že nevědomky vyskočí z okna. On však věděl, že tohle by neudělal.

Nikdo mu to nevěřil, ale i když byl náměsíčný, vnímal, kam jde, ačkoliv neovládal své tělo a ani nechtěl. Podobalo se to snění.
"Víš, co jsi mi povídal, když si byl malý?" nahodila po chvíli s nádechem smíchu v hlase.
Martin se na podlaze překvapeně napřímil.
"Nevím."
Maminka se usmála a ukázala za něj. Tam bylo okno. Měsíční zář náhle prosvětlila oblohu, když její noční návštěvník vykoukl zpoza mraku. Martin na něj upřel oči.
"Říkal jsi mi, že měsíc nás také pozoruje. A jednou jsi přísahal, že jsi tam viděl něco chlupatého," dodala a škytavě se rozesmála.
Martin se jen ušklíbl.
"Jo, na to si pamatuji," zašeptal potichu Měsíci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama