Měsíční kocour počtvrté

13. října 2012 v 13:45 | Gura-chan
Čtvrtá část je tu.
Meziřečí zmíním, že dnes mě čeká čtení nového dílu Hell's kitchen, která je podle všeho zaměřená na sladkosti :P těším se, co zase Dogma vyvede :D (pokud neznáte tuhle skvělou mangu - zde - si ji můžete přečíst nebo stáhnout)
Také plánuji zapracovat na druhém díle Pírek.. trochu jsem s touhle povídkou odběhla, ale myslím, že když člověk cítí ten správný čas - měl by se pustit do psaní a to se mi stalo právě u Světa s pravidly :)

Gura-chan


Kapitola čtvrtá
Mořský vítr

Zvedl se z lavice a protřel si oči.
Babička Pavučinka ho opět tiše pozorovala svýma tajemně zářícíma očima. Pavouci kolem ní pracovali na staleté pavučině jako obvykle a ona jim svými prsty pomáhala.
Martin se rozhlédl. Světluška tu podle všeho opět nebyla.
"Je na jabloni," ozvalo se v odpověď na jeho myšlenky z rohu místnosti. "Myslí na kocoura."
"Kocoura?"
"Kolikrát málem nestihla Půlnoční polévku, když ho pozorovala. Má asi tuze krásný kožíšek," rozbublala se smíchy a malíčkem jen, jakoby mimochodem, rozzářila další bod.

Martin ji tiše pozoroval. Konečně věděl to správné slovo, které by popsalo ony zářivé body na pavučinách. Byly to…
"…ach ano hvězdy," doplnila jeho myšlenku stařenka.
"Hvězdy," zopakoval tupě. "Ne nebudu se ptát," řekl nakonec.
"Není na co se ptát, všechno je jednoduché. Měsíc, slunce a hvězdy jsou přeci z jednoho domu, to ví každý."
Martin začal mít opět ten nepříjemný pocit, že právě slyšel výrok. Něco, jako když Světluška mluvila o Cestaři. Zakroutil hlavou. Ne, zařekl se, že se nebude vyptávat. Už tak tady rozuměl čím dál méně věcem, nehodlal si to ještě zhoršovat.

Světluška byla skutečně na jabloni. Ležela na břiše na spodní větvi a pozorovala vycházející slunce.
Když ho zahlédla, utrhla dvě jablka, seskočila z větve a vesele k němu přistoupila.
"Jablko?"
"Díky."
"Půjdeš se dnes se mnou válet?"
"Takže tohle ty děláš celé dny? Válíš se a pak jíš pečené brambory?" otázal se mírně šokovaně, ale skoro nečekal, že mu odpoví.
"Můžeme zaskočit za Florou."
"Zjistit, jestli už Voděnka mluví?" opáčil jízlivě. "Ne díky."

Světluška si z jeho nálady jako obvykle nic nedělala. Vesele si poskakovala trávou a chroupala jablko.
"Proč si nejdeš hrát třeba s Měsíčním kocourem?" optal se provokativně.
"Já na půdu nesmím," řekla prostě.
"Proč bys nemohla?" nechápal Martin.
Pohled. Úsměv. Začínal chápat, co to znamená.
"Možná se přece jen poohlédnu po cestaři," zabručel si pro sebe a rozhlédl se.
"Proč chceš najít cestaře? I já ho vídám jen občas," ozvala se za ním Světluška.
"Chci vědět, co je tak špatného na rovných cestách," ušklíbl se na ni. Úsměv jí na rtech zmrzl. "Já si nedělala legraci, víš," zašeptala sklesle.
Povzdechl si. "Fajn. Dobře. Tak něco vymysli ty. Ale já nechci jít ani za Florou ani za jejím dvojčetem a zpět do chalupy už nejdu."

Světluška se zamyšleně rozhlédla po obzoru. "A co moře?"
"Moře?" vyhrkl šokovaně. "Jak daleko chceš jít propána?"
Než by řekl švec, najednou se před nimi vynořila cesta. Byla z bílých a šedých oblázků a v mezerách se blýskalo i něco jiného…
"…mušle!" vykřikl a sehnul se k cestě. "Ona vážně vede k moři?" zeptal se už celkem klidně.
Světluška přikývla.
Cesty k cíli zde nikdy nebyly zvlášť dlouhé. Stačilo, aby ušli pár metrů a na obzoru se brzy zaleskla modř.
Martin užasle vydechl. Ne, ať už byl kdekoliv, rozhodně nebyl na obyčejném místě. Z jeho města by pěšky trvalo dojít k moři i několik měsíců. A ono tu přesto bylo. Táhlo se do dálky, vlnilo se, pěnilo, rozbíjelo se o útesy a šířilo vzduchem tu nezaměnitelnou mořskou vůni. Stačilo se zhluboka nadechnout a člověk věděl, že tam je.

"Ty se kochej, já zajdu za Vichrem," promluvila po chvíli Světluška a vyrazila po útesech k nedalekému majáku.
"Další z tvých divných přátel? Tak toho věru poznat nemusím," poznamenal Martin a vydal se po útesech vstříc vlnám.
"Přivedu ho sem!" křikla za ním Světluška, skoro jako by ho chtěla popíchnout. Martin však jen pokrčil rameny. Je u moře a to mu stačí.

Dychtivě utopil ruce v mořské vodě a zanedlouho neodolal a zul si boty, aby smočil i je. Voda nebyla ledová a příjemně chladila. Spokojeně se rozvalil na kusu skály a nechal se omývat. Charakteristický zvuk vln narážející na pobřeží, stoupání i ustupování vodní hladiny a šumění kamínků, když voda couvla a opět je vystavila slunci, to vše ho pomalu uklidňovalo. Zavřel oči a zaposlouchal se do těch zvuků, občas přerušovaných křikem racků, hledajících potravu.

"A pak, že se nechceš válet," vytknul mu dívčí hlas se smíchem kdesi nad ním. Otevřel oči a spatřil, jak se nad ním naklání.
Kývla k vyvýšenému útesu vedle něj. "Tohle je Vichr."
Martin se posadil a zaclonil si oči, aby vzápětí rozeznal mužskou postavu ve volné modré košili a plátěných bílých kalhotách. Nejprve si myslel, že je ten muž starý, poněvadž měl husté šedé vlasy skoro po ramena.
Nedíval se na něj. Svůj přímý pohled ocelových očí upíral na obzor, modrý téměř stejně jako moře samo.
"Je trochu nemluvný," pokrčila rameny Světluška, když na asi minutu zavládlo ticho.

Vichr se k nim nakonec otočil. "Voděnka dneska nepřijde?" optal se tichým hlasem.
Světluška opět pokrčila rameny a dojedla poslední zbytek jablka. "Pořád ještě nemluví. Nevím, jestli ji Flora pustí."
"Vzkaž ji, ať přijde brzy," řekl ještě, načež se otočil a zamířil zpět k majáku.
Světluška na Martinovo zvednuté obočí klasicky nereagovala. Sedla si vedle něj a pozorovala pestrobarevné rybky pod hladinou.
"Vypadá to, že Vichr si rozumí jen s Voděnkou," řekla nakonec.
"Už jsem myslel, že se k tomu nevyjádříš," zabručel potichu. "Ještě bys mi mohla vysvětlit, proč se tu všichni jmenují tak divně."
"Musím jít pálit listí k Obilce, až se pokocháš tak přijď."

S těmito slovy se zvedla a odešla. Martinovi to nevadilo. Lehl si na skálu a opět zavřel oči. Válet se za zvuků moře, bylo podle něj mnohem lepší, než dělat to samé v nekonečné trávě. Moře bylo příjemnější.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama